Rakovina - Příběh Martiny

Je čtvrtek 30. května 2019 a slunce v plné síle dopadá střešním oknem na širokou postel. Ležím vedle naší mrtvé dcery, probírám se jejími zvlněnými vlasy, které po chemoterapii už dorostly, trochu ztmavly a zhoustly.

V přízemí domu, ve kterém žije rodina naší dcery, a kam jsme s manželem před pár dny přijeli, abychom vyprovodili naši holčičku na poslední cestě, policie sepisuje se zetěm potřebné papíry. Přála si euthanasii, a protože žila už více než 20 let ve Švýcarsku a měla i švýcarské občanství, mohla si tento způsob odchodu bez problémů zvolit. Včera v nemocnici mi šeptla: “Vidíš mami, možná i proto jsem žila ve Švýcarsku.“

Teď vedle ní ležím, prohlížím si její nádherně uvolněný obličej, který se téměř usmívá a vzpomínám, jak to celé začalo.

Přibližně před dvěma lety zazvonil odpoledne telefon. Volala dcera a chtěla, aby k telefonu přišel i tatínek. Seděli jsme tedy vedle sebe a ze sluchátka se ozval klidný a vyrovnaný dceřin hlas. Sdělila nám, že má rakovinu vaječníků, která má pravděpodobně genetický původ, že se to snad zachytilo včas a že nemusíme mít strach, že ona bude bojovat, je mladá, má dvě děti a skvělého manžela a že určitě všechno dobře dopadne. „Hlavně nic nehledejte na internetu!“
V té chvíli jsme strachy oněměli a až později jsme se dozvěděli, jak to všechno bylo.

Nějaké potíže ji přiměly zajít ke gynekologovi mimo pravidelnou prohlídku. Ten samozřejmě nejdříve kromě běžného vyšetření udělal ultrazvuk, ale nic nenašel. Protože se to nelepšilo, odeslal ji po pár týdnech na další vyšetření CT a magnetickou rezonancí. Potom v nemocnici proběhla biopsie malinkého nádorku v oblasti vaječníku a následovala konečná diagnóza. Dva dny s manželem probrečeli, poradili se s nemocničním psychologem a ještě před zahájením léčby to oznámili svým dětem (tehdy 13 a 16 let) a zatelefonovali i nám, již trochu zklidněni a připraveni se s nemocí poprat.

Následovaly dva roky intenzivní léčby, nadějí a zklamání. Chemoterapie, operace, znovu chemoterapie a další operace. Rakovina se nemilosrdně šířila po střevech, takže vývod z tlustého střeva. Dcera byla úžasná. Kromě dvou dní po chemoterapiích, kdy jí bývalo hodně zle, byla optimistická, na krátký úvazek pracovala, starala se o rodinu. S vývodem se velmi rychle smířila a v létě se chodila koupat, absolvovala dlouhé procházky lesem a v zimě byla s celou rodinou na horách. To už jí však začaly ubývat síly, ale všichni společně si užívali každou minutu života. Několikrát přijela k nám a my jsme často jezdili k nim.

Ale ta zákeřná nemoc se nedala. Rozlézala se po těle dál. Její lékařka na onkologii pro ni zajistila experimentální lék, do kterého jsme všichni vkládali velké naděje.

Když jsme k nim před několika měsíci přijeli na oslavu vnukových 18. narozenin, přišla za námi večer do ložnice dcera a oznámila nám, že ukončila léčbu a zapsala se do společnosti, která ve Švýcarsku provádí euthanasii. Experimentální lék jí nepomáhá, rakovina se rozšířila i do plic, a protože jí po léku je špatně, rozhodla se, že to už stačilo. I když jsme věděli, že léčba nepomáhá, přece jen to byl šok a vlastně konec jakékoliv naděje. Ovládla jsem se tehdy a řekla jí, že to pro nás samozřejmě je velmi těžké, ale že já na jejím místě bych udělala totéž. Věděli jsme, kolik si toho vytrpěla, věděli jsme, že se poctivě léčila i to, že byla i u několika léčitelů. Prostě vyzkoušela všechno, co jenom šlo. Měla jsem pocit, že jí moje reakce pomohla. Musela mít obavy z toho, jak na její rozhodnutí budeme reagovat. Vysvětlila nám, že to neznamená, že hned zemře, ale že je pro ni důležitý pocit, že až nebude mít sílu snášet ty bolesti, bude mít možnost to ukončit. Tenhle pocit, že ji dokonce posiluje, aby to co nejdéle vydržela.

Další dva měsíce byla klidná a vyrovnaná. Trpělivě snášela bolesti, na které brala opiáty. Nemohla sedět, tak jsme vymysleli takový ten půlkruh, který se dává kolem krku pro spaní v autobuse. To jí trošku pomohlo. Chodili jsme na krátké procházky a ona obdivovala každou rostlinku a kvítek, který jsme míjeli. Osadili jsme truhlíky na balkóně, zasadili rajčata a okurky na záhonek pod oknem a zasadili velikou kytici bílých kopretin do obrovského květináče. Měla z toho radost.

Z přízemí se ozývají hlasy policistů a zetě. Už odcházejí a také pracovnice ze společnosti pro euthanasii se loučí.

Zeť jde za vnoučaty do jejich pokojíčků, kam se uchýlili, protože vnučka řekla, že ty policisty nechce vidět. Byli v uniformách a to nebylo moc příjemné. V některých kantonech ve Švýcarsku chodí policisté, kteří musí každou euthanasii prošetřit a sepsat o ní zápis, v takových případech v civilu. Bylo by to lepší. I když mě to bylo jedno.

Hned ráno toho dne jsem uvařila hustou zeleninovou polévku. Když jsem nadrobno krájela zeleninu, bylo to až neskutečné. Přemýšlela jsem nad tím, že já tady krájím mrkev a přitom za pár hodin přijede dcera z nemocnice domů, aby tady umřela. Asi jsem divná, myslela jsem si. Ale ona při příjezdu tichým, ale pevným hlasem nařídila, aby se nejdřív všichni najedli. Bez odmluvy jsme všichni poslechli.

Je to 14 dní, kdy nám zeť volal, že musel narychlo odvézt dceru do nemocnice. Měla strašné bolesti a neustále zvracela. Nádor znovu ucpal střevo. Leží na oddělení paliativní péče. Před týdnem jsme se dozvěděli, že už byl stanoven termín na euthanasii. Dcera ale měla strach, aby se termín neposunul, protože ve Švýcarsku se v ten den bude slavit křesťanský svátek Nanebevstoupení Páně a že mají problém sehnat sestru, která jí napíchne žílu. Měla podporu svého manžela, který byl ochoten objet třeba celé Švýcarsko, aby našel sestru, která v době svátku půjde pracovat. Dokázal to. Rozuměla jsem vysvětlení, že trvalý port, kterým dostávala všechny infuze, není pro tento účel vhodný. Ptala jsem se ale, proč jí to nemůžou napíchnout v nemocnici, kde leží. Vysvětlení bylo prosté. Nemocnice s názvem Sv. Klára nesouhlasí s euthanasií, a proto tento související krok neprovedou.

My jsme ihned koupili letenku a před dvěma dny jsme rovnou z letiště jeli k dceři do nemocnice. Byla vyčerpaná, každou chvíli jí infuzí kapaly opiáty. Nemohla nejen jíst, ale ani pít, nosem měla zavedenou sondu do žaludku, aby nezvracela, protože i polknutí sliny byl problém. Měla v maličkém kelímku zmraženou ovocnou šťávu, kterou občas jazykem lízala.
Trvala ale na tom, že na toaletu bude chodit sama.  Všichni jsme byli v pokoji s ní a ona nás všechny zaměstnala. Měla jsem ale pocit, že to dělá spíš kvůli nám, než kvůli sobě. Takže vnučka jí odpojovala a připojovala hadičky, když potřebovala jít na toaletu, mě požádala, abych jí namasírovala šlapky, vnuk přinášel židle a stolečky, protože zeť pro nás všechny objednal na pokoj večeři. Dokonce jsme ji na vozíčku vyvezli do nemocničního parku. Vždycky po dávce opiátu chvilku usnula, pak se chvilku cítila docela dobře a pak zase začaly bolesti. Takže tu chvilku, kdy se cítila docela dobře, jsme si společně užívali. Po večeři jsme se rozloučili. Když jsem jí dávala pusu, řekla mi tu větu o tom, že asi proto žila ve Švýcarsku, aby mohla teď odejít. Přestože už zase u ní nastupovala vlna bolesti, s mírným úsměvem a šťastně připojila taky informaci, že zeťovi se podařilo sehnat tu sestřičku.

Bylo domluveno, že dcera zemře doma ve své posteli následující den ve dvě hodiny odpoledne. Shodou okolností tedy byl svátek Nanebevstoupení.

Hledím na plamínek svíčky, kterým si pohrává mírný větřík z otevřeného okna. Slunce už do okna nehřeje a v pokoji je příjemný klid. Vím, že slzy, které už oschly, se znovu vrátí a vrátí se ještě mockrát. Ale teď je tady klid a mír.

Pohřebáci přijedou pro dceru až ráno. Tak si to zeť přál a já s ním souhlasím. Máme dost času se rozloučit. Můžu si ukládat do paměti, jak to všechno probíhalo.

Po zápisu do společnosti pro euthanasii musela dcera dodat od svých lékařů popis diagnózy i léčby, vlastnoručně podepsanou žádost a zaplatit členský poplatek. Poté, co se její stav tak prudce zhoršil, požádala o stanovení termínu. Asi půl hodiny před dohodnutým termínem, přišla lékařka a sestra. Znovu přišly na řadu papíry. Byli jsme tu kromě dceřiny rodiny my s manželem a i my jsme papír podepsali, coby svědci. Potom lékařka vysvětlila dceři i nám, jak to bude probíhat.

Dcera ležela pohodlně oblečená v lehkých kalhotách a bavlněném tričku v široké manželské posteli, vedle níž stála krásná barevná kytice, kterou jsme ráno koupili. Měla v sobě dávku opiátu, který si sama píchla po příchodu domů. Doktorka z nemocnice Sv. Kláry sice odmítla napíchnout žílu pro euthanasii, ale vybavila dceru několika injekcemi opiátů pro případ, že by se něco přihodilo a došlo ke zpoždění.

Naše holčička byla klidná a vyrovnaná a my jsme jeden po druhém lehali vedle ní a loučili se. Samozřejmě jsme všichni plakali a ona nám trpělivě věnovala tolik času, kolik každý z nás potřeboval pro poslední slova. S dětmi si dlouho špitala. Vím, že každému z nich napsala už před měsícem dopis na rozloučenou.

Po této etapě, která trvala asi 15 minut, jsme pozvali do ložnice zdravotní sestru a paní doktorku, které zatím diskrétně čekaly ve vedlejším pokoji. Než jí sestra napíchla infuzi, chtěla jít dcera ještě na toaletu, protože měla obavy, aby se nepočůrala do postele. Jak jsme později zjistili, nakreslila přitom na zrcadlo rtěnkou veliké srdce, které si zeť opatruje a má ho tam dosud. Před napíchnutím žíly sestra automaticky otřela paži dezinfekcí a dcera se na ni šibalsky usmála a řekla: „Ta dezinfekce snad ani nebyla nutná.“

Když jí sestra napíchla infuzi, doktorka přidala do fyziologického roztoku dvě ampulky léků. Vysvětlila nám všem, že jeden je na uspání a druhý způsobí zástavu srdce. Dala pak dceři do ruky ovládací kotouček a řekla jí, aby, až se rozloučí, otevřela přívod infuze. Ta se s úsměvem podívala na manžela a řekla: „Už to nebudeme natahovat, že?“ Ten taky s úsměvem přikývl, naposledy ji políbil a infuze začala kapat. „Nějak to nefunguje“, otočila se dcera, trochu ustaraně, na lékařku po několika sekundách. „Nebojte, bude to fungovat,“ uklidnila ji lékařka. Když se jí začínaly zavírat oči, řekla trochu malátným hlasem: „Mám vás všechny moc ráda“ a usnula navždy. Ležela jsem vedle ní a viděla, jak tepna na krku přestala po pár minutách tepat a jak se její obličej neskutečně uvolnil. Jakkoli mi to bylo líto, přála jsem jí ten klid, který ji obestřel. Kéž bych ale mohla ležet na jejím místě já!

Naši odborníci téhle krásné smrti říkají asistovaná sebevražda. Asi je to úmysl, aby to znělo jako odsouzení. Vždyť sebevrazi se kdysi nesměli pohřbívat na hřbitovech, mohli odpočívat jen za jejich zdmi. Ale výraz euthanasie pochází z řečtiny, tedy z řeckého kořene thanatos, což znamená smrt a z předpony eu, která má význam dobrý, pěkný, lehký. Doslovný překlad pojmu euthanasie je tedy „dobrá smrt“. A tahle smrt skutečně byla dobrá. Byla vysvobozením z dlouhého utrpení. Dcera byla mladá, měla zdravé srdce a možná tady mohla v bolestech ještě pár týdnů žít. Měla ale možnost si vybrat rychlejší konec a vědomě si ho vybrala.

Taky bych tu možnost jednou ráda měla.

Autorka MČ
Pracovala jsem 10 let jako dobrovolník v hospici a přestože si této instituce velmi vážím, vím, že řeči o tom, jak medicína zvládá ve 100 % utrpení umírajících, nejsou pravdivé.

Držím Vám (Spolku pro uzákonění eutanázie) palce a věřím, že se dožiju toho, že nebudeme jen rukojmími bílých plášťů, kteří jediní rozhodnou o tom, jestli budeme při vážné nevyléčitelné nemoci trpět více nebo méně a bez možnosti utrpení sami ukončit způsobem, který nebude drastický (skokem pod vlak, podřezáním žil apod.).

!!PODPOŘTE SPOLEK PRO UZÁKONĚNÍ EUTANÁZIE § S VAŠÍ PODPOROU PROSADÍME SCHVÁLENÍ EUTANÁZIE!