Odcházení z pohledu lékařky
Co se toho už o umírání napsalo a namluvilo! Téma, které zůstává- a zůstane i nadále - otevřené. I tabu zároveň. Jsou případy - lidé, trpící nesnesitelnými bolestmi, odolávajícími analgetikům i opiátům nebo nemocní, rozežraní rakovinou tak, že tělo se zaživa rozkládá, plné červů a nemocný páchne tak, že se k němu nelze přiblížit - kdy jen dogmatik nejtěžšího kalibru by nepřál krutě trpícímu klid, tehdy se znovu a znovu otvírá kapitola s názvem euthanázie, kolem které se už dlouho chodí jako kolem horké kaše. Z mnoha důvodů, možnosti zneužití, možnosti manipulace s těžce trpícím, z důvodů stále rostoucí a přibývající nabídky možností léčby, se kolem eutanazie chodí jako kolem horké kaše. Je nutné vážit každé slovo a zejména čin na lékárenských vážkách.
Lidé žádají po lékaři ukončení života často a v této činnosti neochabují ani tehdy, kdy jim zdravotník opakovaně odmítne vyhovět, ba i když odmítá absolutně s poukazem na Hippokratovu přísahu a vlastní svědomí.
Každý z nás si pod slovy kvalitní a naplněný život, představí něco jiného. Totéž platí i o umírání. Avšak dlouhodobé utrpení a nesnesitelné bolesti si nikdo neslučuje s představou kvalitního a naplněného života. Přesto, navzdory pokrokům v medicíně, se vyskytují lidé, kteří velmi trpí, jsou letargičtí, apatiční, co je to radost ze života dávno zapomněli, někteří jsou ležáky s plínami, v zatuchlé, zasmrádlé místnosti… A není jich málo. Neměli bychom našim blízkým přát spíše klid a ukončení nedůstojného, každodenního trápení bez naděje na zlepšení stavu?
Velikým problémem naší civilizace je samota
S rozpadem velkých rodin a s narůstající rozvodovostí přibývá lidí, kteří žijí sami, ač by si samotu dobrovolně nikdy nezvolili. Umírání má být důstojné a patří do prostředí rodiny. Vážím si lidí, kteří dokázali láskyplně pečovat o své těžce nemocné příbuzné. Obávám se však, že z této jediné zkušenosti činí obecné závěry. Mnohem cennější a zasvěcená jsou svědectví těch, kteří se se smrtí - ať už v jakékoliv roli a podobě - potkávají denně. I ti se však mohou mýlit.
Co dnes brání tomu, aby lidé umírali doma?
Především dlouhý časový úsek, který nás dělí od skutečnosti, kdy bylo běžné umírat (i rodit se) doma. Přišel pan farář s posledním pomazáním, po smrti byl zemřelý vystaven v průjezdu domu a s mrtvým se po svém mohl každý přijít rozloučit. Počínaje malými dětmi a konče třeba obecním bláznem. Proto projeví-li na smrt nemocný přání zemřít doma, mělo by se toto jeho přání stát ikonou pro celou rodinu. Není nic smutnějšího než vidět starého člověka, kterého proti jeho vůli odvážejí z jeho domova umřít do neznámého prostředí.
Dalším důvodem obav z péče o umírajícího jsou výčitky svědomí. Fakt, že dnes je bohužel zažitým vzorcem umírat v nemocnici a příbuzní a blízcí nemocného se bojí, aby takzvaně „něco“ nezanedbali, popřípadě aby jim někdo z rodiny či přátel způsob péče o umírajícího nevyčetl. Pak jsou tu lidé, kteří nemohou zůstat doma, protože by nemohli finančně zabezpečit rodinu a prostředků na zaplacení odborné péče se jim nedostává.
Trend umírání v nemocnici nepřímo podporují i zdravotníci
Z obavy měnit zažitý vzorec, z obavy ze stížnosti. Navíc i pro zdravotníky dneška je problémem hovořit s laiky (a nejen s nimi) o smrti. Většina z nich neumí citlivě sdělit příbuzným, že jejich blízký umírá. Zdravotníci mnohdy hovoří o smrti s oklikami a náznaky, tento jejich „výkon“ lze směle nazvat tancem kolem smrti. Používají-li navíc i lékařský žargon, pak jim příbuzní chorého ani nerozumí a zeptat se na přesný význam řečeného se často bojí.
Změnit tyto zažité stereotypy nebude ani trochu lehké, zejména ve společnosti, která upřednostňuje mládí, zdraví, krásu a o nemoci, umírání a smrti chce číst jenom pro zábavu v bulváru o celebritách. Tak se to čtenářů osobně zdánlivě netýká. Smrt byla vytěsněna kamsi na okraj, mluvit o ní je považováno za nevhodné, negativní, morbidní, málem i neslušné a nemorální.
Vybavuji si popis umírání z románu z prostředí tibetského kláštera, kde byly vypracované několikadenní rituály doprovodu umírajícího. Dotyčný byl v krásné místnosti, bděl u něho láma, který ho držel za ruku, všude voněly květiny a bylo slyšet hudbu, kterou dotyčný měl rád. Není to zcela utopie ani sci-fi, znám případy z hospiců, z domova, ba i nemocnic, kde mnoho z výše uvedených činností zajistili také.
Smrt k životu neodlučně patří
Důstojně umírat by si jistě přál každý a my všichni, ať už jsme zdravotníky či blízkými těch, kteří umírají, bychom měli udělat maximum pro to, aby náš pacient či příbuzný umíral důstojně - to jest v souladu se svým přáním a vyznáním. Medicína dělá pokroky. Ke slovu se dostaly léky a metody, o kterých se nám ještě před nedávnem ani nesnilo. Ergo domácí, byť láskyplná- péče, je o něčem zcela jiném než péče v nemocnicích, hospicích, rehabilitačních ústavech a jedna druhou- odborná péče domácí a obráceně - nemůže nahradit. Je nutné poctivě a pečlivě individuálně zvážit, kdy kterou použít.
Kdo jiný než my sami (eventuálně naši ohniví milenci) by mohli být pánem nad naším tělem. Spousty lidí si tělo huntují - bez ohledu na to, že jim bylo dáno či svěřeno do úschovy- drogami, fast foody, vlastní leností a pohodlností nebo naopak špičkovými či adrenalinovými sporty. Na druhé straně přibývá lidí, kteří si uvědomují, jak mohou svým stylem života a způsobem stravování ovlivnit vlastní zdraví. Ví, že by se o své tělo měli přiměřeně starat. Je na čase, uvědomit si, že stejně vážně jako nad naším životem a zdravím je třeba se zamyslet i nad umíráním. Celý život se o své tělo staráme (či nestaráme), proč bychom tedy v závěru života to neměli být právě my, kteří se sami rozhodnou, jakým způsobem, a kde chceme strávit poslední chvíle darovaného života.
Máme před sebou nelehký úkol. Učit mladé lidi úctě k životu i šedinám a životním zkušenostem starších, vracet slušnost do mezilidských vztahů, nabízet aktivity osamělým, rehabilitovat umírání. Vrátit mu co jeho jest. Lidskost. Důstojnost. Přirozenost. Jak příchod na svět, tak naše poslední kroky na tomto světě si naši pozornost přece zaslouží.
Kdy, když ne teď? Hned!
MUDr Věra Jelínková, Brno
