Důstojný život. Důstojné umírání.

Zemřít není zločin

Tomáš Procházka, říjen 2018 (Vše je zde, psal jsem to pro přílohu LN, která vyjde, ale ne v takovém rozsahu, proto si dovoluji to publikovat takto. Je tu vše, co jste kdy chtěli vědět o euthanasii, ale báli jste se zeptat.)

  

Psychologové tvrdí, že každá generace rodičů lže svým dětem ve třech základních věcech, které se snaží podat záměrně eufemisticky.

A to je: Ložnice, toaleta a především smrt.

Výhodou těch prvních dvou tajemství je nesporně fakt, že se s nimi (v jednom případě velmi pravděpodobně a ve druhém samozřejmě zcela stoprocentně) budou toho času děti setkávat valnou část života. Zatímco smrt můžeme, pokud nemáme nějaké zdravotní či rodinné obtíže, až překvapivě snadno úplně vytěsnit. Ať už jde o úmrtí svých blízkých nebo o možné obavy ze smrti vlastní.

Jak pravil Goethe: „Mladí lidé mají pocit, že život a celý svět právě začal, že je to tady všechno vlastně jenom kvůli nim.“ Tento pocit či dojem ale netrvá věčně.

Bývá tedy vcelku logicky jakýmsi nepsaným pravidlem, že obavy z nezvratného konce života narůstají přímou úměrou teprve s přibývajícím věkem. Můžete ale také podlehnout představě, že smrt je nebo alespoň za pár let už určitě bude nějak řešitelná, že je to jen otázka času, kdy si s ní budeme umět poradit, neboť vědecký pokrok pádí nezadržitelně vpřed.

Konečně celá historie lidstva je historií snahy vše ovládat. A zatím se nám to až obdivuhodně daří. Umíme létat, umíme plavat, rozbít atom, transplantovat živé orgány, naklonovat rostlinu či zvíře nebo změnit člověku pohlaví – tak proč se tedy nenaučit ovládat i smrt? Přesto to jediné, co zatím můžeme reálně a do jisté míry ovládat, je kvalita života během umírání. Existuje určitá šance vyhnout se utrpení a dožít svůj život důstojně. A tato alternativa je široké veřejnosti známa pod názvem euthanasie

Nikoliv náhodou je to slovo řeckého původu, neboť jako první příklad z dějin euthanasie odborníci zmiňují starověké Řecko. Vycházejí přitom například z Platonových slov, že společnost mají tvořit jednotlivci fyzicky i tělesně zdraví. Netřeba říkat, co by se v takovém případě stalo s těmi ostatními. Evropské myšlení a vytváření specifické vlastní morálky a etiky ovšem formovalo z velké části křesťanství, které zásah proti životu druhého, ale i životu vlastnímu, odsuzuje. Tento archetypální pohled se udržuje ve většině vyspělých států podnes, ačkoli například už renesanční myslitelé tvrdili, že lékař má právo vysvobodit nevyléčitelně nemocného pacienta z těžkého utrpení

To byl de facto první skutečný náznak humánního institutu, kterým má euthanasie být. Tento fenomén si sebou bohužel nese vypálený „glejt“ z trpké minulosti německého národního socialismu. Takzvaný program T4 je tragickou reminiscencí na období nacismu, druhé světové války a tehdejší bezmeznou a bezmyšlenkovitou adoraci pokřivené eugeniky.  Třetí říše euthanasii oficiálně prezentovala jako zachování německé rasové čistoty a tím ji samozřejmě zprofanovala na mnoho let dopředu. V letech 1939–1945 takto zemřelo bezmála čtvrt milionu lidí. A tím je bohužel poznamenána jakákoliv seriózní diskuse o tomto tématu.

Zde je ale třeba jasně říci, že v tomto případě rozhodně nešlo o žádnou euthanasii, nýbrž o sprosté vraždy. Hitlerovské Německo si přisvojilo tento pojem, stejně jako eugeniku samotnou, aby se zbavilo všech nepohodlných nebo údajně životaneschopných lidí.

Známá jsou slova amerického neurologa a psychiatra Leo Alexandera, poradce a pozorovatele, který se aktivně podílel na části Norimberského procesu, během níž byli souzeni lékaři a vysocí úředníci, kteří se podíleli právě na těchto „kvazieutanaziích

Alexander o tom později napsal: „Ať již tyto zločiny doznaly jakýchkoliv rozměrů, bylo všem, kteří je vyšetřovali jasné, že vždy začínaly v nepatrných počátcích. Zprvu se jednalo o pouhý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Vše začínalo přijetím postoje, podstatným v akci eutanazie, že totiž existuje život nehodný života. Tento postoj se zpočátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnování do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky a rasově nežádoucí a nakonec všechny ne-Němce. Ale je třeba si uvědomit, že oním prvním krokem, z něhož celý další způsob myšlení získal svůj impulz, byl postoj k nevyléčitelně nemocnému“, konstatuje ve své knize Leo Alexander.

Naprostá většina současných právních řádů se o eutanazii samostatně nezmiňuje. Současně však mnohé z nich umožňují za takzvané usmrcení z útrpnosti uložit mírnější trest. Zkrátka přivřít oči. Je to pokrytectví ve své ryzí podobě. A my ho známe velmi dobře i z vlastní historie.

Za první republiky byly navrženy hned dvě varianty znění trestního zákona, přičemž ta první z roku 1926 předpokládala jednak usmrcení na žádost, kdy umožňovalo snížení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu, a jednak takzvané usmrcení ze soucitu, kdy mohl soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání dokonce upustit.

V roce 1937 dokonce padly návrhy, aby usmrcení na žádost z útrpnosti bylo stíháno pouze jako přečin, nicméně byly zamítnuty.

V nynější trestně právní praxi je tak eutanázie de lege lata kvalifikována jakožto trestný čin vraždy podle § 219 odstavec 1 trestního zákoníku.

Zajímavé určitě je, že jak v hitlerovském Německu třicátých a čtyřicátých let, tak i v ČR dnes, měla a má euthanasie dlouhodobě většinovou, aktuálně sedmdesáti procentní podporu veřejnosti. Stejně tak je tomu v mnoha dalších evropských zemích, z nichž některé v tomto smyslu už upravili i svůj právní řád. Jde především o státy Beneluxu nebo Švýcarsko, ke kterým vzhlížíme jako ke vzoru. Na nich příznivci euthanasie ilustrují, že to zkrátka funguje.

Ve Švýcarsku nebo v Nizozemsku, kde je právní řád v tomto ohledu maximálně liberální, a nabízí dvě elementární varianty euthanasie, jež určují následný modus operandi, existují v zásadě dvě možné alternativy.

Možnost číslo jedna: Asistovaná sebevražda, možnost číslo dvě: aktivní euthanasie.

Vezměme si jako první nizozemský" vzor, kde se povoluje nejenom asistovaná sebevražda, ale právě také ukončení života na žádost pacienta rukou lékaře – aneb aktivní eutanázie. Může to být cesta pro ty, jež sami "nemají odvahu" nebo ani možnost něco takového udělat (mohou volit aktivní eutanázii předem pro případ, že by se ocitli v situaci, kdy by dále nechtěli žít, ale nemohli by zvolit asistovanou sebevraždu, nebyli by schopni sami užít pilulku). Statistiky mírně překvapivě uvádějí, že asistovanou sebevraždu a aktivní eutanázii volí ve větší míře obyvatelstvo více vzdělané a dobře finančně situované.

S nadsázkou řečeno: Abyste mohli důstojně zemřít, musíte být dostatečně při penězích. Důstojná smrt zkrátka není levná věc. Zvláštní, že narození je přitom většinou zadarmo.

Například ve Švýcarsku tyto služby provozují tři společnosti. Cena se pohybuje zhruba mezi šesti až osmi tisíci EURO. A když k tomu připočtete také dopravu. Ale představy, že se zde provádí aktivní euthanasie jako na běžícím páse, je naprosto zcestná. Všude jsou totiž týmy renomovaných specialistů, kteří nejprve pečlivě zhodnotí, jaký je pacientův skutečný zdravotní stav, a vybírají jenom ty, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou. To znamená je-li situace pacienta beznadějná či neexistují-li jiné možnosti léčby. Teprve poté lékaři eutanazii doporučí.

Rozhodně si nespojujte euthanasii v těchto ani dalších zemích s jakýmsi krátkodobým stavem mysli, jenž by dotyčný velmi rád vzal druhý den zpátky, ale už je na to pozdě. Žádný pacient nesmí být zvenčí ovlivňován. Švýcarská prokuratura může také zasáhnout v případě podezření, že za smrtí vězí osobní a ekonomické zájmy některého příbuzného a že by mohlo jít o navádění k sebevraždě.

A jak přesně probíhá legální dobrovolná asistovaná smrt? Podle časopisu Týden vše netrvá déle než čtvrt hodiny.

Pacient se rozhodne, jak chce strávit poslední minuty, a může si, pokud chce, vybrat třeba hudbu, kterou si hodlá poslechnout. Poté, ještě odhodlán zemřít (sami vidíte, že celý ten proces je skutečně připraven přepečlivě), dostane vypít chemický koktejl na bázi pentobarbitalu sodného, který během tří minut vyvolá hluboký spánek. Nápoj musí pacient   vzít vlastníma rukama, nikdo mu ho nesmí podat. Dávky jsou tak silné, že k zástavě srdce dojde do sedmi minut.

Určitou výjimkou je poněkud kontroverzní švýcarská společnost Dignitas (latinsky důstojnost), která klade rovnítko mezi choroby fyzické a duševní. To znamená, že svůj život zde může ukončit i člověk, který trpí „jenom“ těžkou a dlouhodobou depresí či jiným, opravdu vážným duševním onemocněním.

A to je nepochybně velký krok do budoucnosti, kdy veřejnost konečně vezme na vědomí, že některé duševní choroby mohou být pro lidské tělo natolik destruující a nesnesitelné, že se plně vyrovnají smrtelným nemocem fyzickým.

A jestliže, a stává se to bohužel velmi často, se tyto nemoci spojí, přičemž jedna je nejčastěji následkem té druhé (duševní té fyzické), pak často nepomůže ani tolik velebená a proklamovaná paliativní medicína. Ano, po určitou dobu vás udrží při životě. Ale záleží na jeho kvalitě.

Takže jakmile vám někdo začne doporučovat paliativní medicínu (jste-li nevyléčitelně nemocný, pak většinou právě kvůli absenci euthanasie máte ostatních legálních možností k dispozici pomálu), měli byste znát také skutečný stav věcí.

Třeba to, že ani obvyklý slib používaný jako uklidňující ujištění, který si od lékaře pacient vyslechne, tedy něco jako: „Nemusíte se vůbec ničeho obávat, neucítíte absolutně nic, protože medicína už je dnes na takové úrovni, že dokáže zcela eliminovat fyzickou bolest i případný duševní rozvrat osobnosti,“, nemusí být zdaleka zárukou, že tomu tak opravdu bude: Můžete být do konce života pouze omámeni opiáty a neschopni smysluplně komunikovat se svými blízkými.

Paliativní medicína u nás vloni oslavila 20.výočí své existence. A nutno přiznat, že se dostala na relativně vysokou úroveň. Je bohužel velký rozdíl mezi tím, jak je praktikována v nemocnicích, a jak potom v LDN. Léčebny totiž často neléčí, paliativně ani jinak. Ač to bude znít, hrozně, jsou to pouze prostory pro lidské odpadky…A opět se dostáváme k penězům. Máte-li jich dostatek, můžete si zaplatit luxusní hospic, kde se vám budou všichni intenzivně věnovat. Pokud ovšem peníze nemáte… 

Euthanasie proto odjakživa nevyvolává pouze sporné otázky právní a medicinské, ale také etické, filozofické a náboženské. Často ji podporují právníci a někteří filozofové. Ale je třeba opravdu zdůraznit to adjektivum „někteří“, protože kdybyste proti sobě posadili Platona s Aristotelem nebo Kanta s Nietzschem, pak by opravdu mohlo dojít k úmrtí, ale nikoliv dobrovolnému…  

Většina lékařů, zvláště těch, kteří pracují v oblasti paliativní medicíny je však striktně proti. Co je ale ze všeho nejhorší, je fakt, že přestože se toto téma v českých luzích a hájích průběžně objevuje už dobrých deset, patnáct let, chybí zde jakákoliv seriózní debata.

Právě taková, kdy se u jednoho stolu sejdou lékaři, právníci, filozofové a především politici, kteří mají možnost zákon prosadit. Můj privátní postoj k eutanázii se dlouhodobě formoval na základě tří jmen, jejichž majitele si vám teď dovolím představit či připomenout. Čísla, ta se zapomenou, ale příběh, ten přetrvá.

 

První jméno: Jack Kevorkian

Jako lékař bojoval za právo na svobodné rozhodnutí každého pacienta. Rozporuplná americká legenda známá nejčastěji pod přezdívkou Doktor smrt.

Tento člověk ale nikoho nezabil ani nezavraždil. Pomáhal lidem, kteří už nemohli unést tíhu své nemoci, svého utrpení a chtěli z tohoto světa odejít důstojně, nikoliv skokem z okna nebo pomocí smyčky na provazu. Většina z nich už by toho ostatně nebyla ani schopna. Kevorkien pomohl zemřít asi 130 lidem. Jeho životním mottem bylo: „Umírání není zločin." Jeho celoživotní snažení věrně reflektuje životopisný film Doktor smrt v hlavní roli s Al Pacinem. Za své činy, kterými často provokoval a záměrně testoval, jak velká je právní tolerance v tom či onom americkém státě k euthanasii, nebo se snažil hlasitě oktrojovat podle něj nesmyslně rigidní normu, strávil celkem 8 let ve vězení. 

Momentálně euthanasii také jeho zásluhou povolují už čtyři americké státy. Lidé zkrátka potřebují příběh, hojně medializovaný příběh, díky kterému se zastaví, zamyslí a konečně řeknou: Tak tohle by se kdykoliv mohlo stát i mně! S tím by se mělo něco dělat!

To byl přesně rok 2009 a načasovaná bomba jménem Gloria Taylorová. Tato žena trpěla amyotrofickou laterální sklerózou, tedy nemocí, která je zcela prokazatelně smrtelná a neléčitelná. Mimochodem, přesně na tuto chorobu zemřel například také bývalý český premiér Stanislav Gross.

Gloria Taylorová ale nechtěla nechat věci dojít až k neodvratnému konci, kdy veškeré svaly v těle přestanou fungovat a člověk se de facto udusí, což ale nebývá proces na 15 minut, ale také na několik hodin a nezměrné utrpení může trvat dlouhé měsíce. Tato žena proto písemně vyjádřila přání zemřít s lékařskou asistencí.

V žalobě, kterou podala, napsala: „Nechci ukončit život násilně. Nechci, aby byl způsob mé smrti traumatický pro mou rodinu. Chci mít právo na to, abych mohla zemřít v míru a v čase, pro který se sama rozhodnu, s ohledem na rodinu a přátele," napsala tehdy v žalobě Taylorová. Rozpoutal se jeden z největších soudních procesů v historii Kanady. Lidé začali mluvit o tom, jaké to je, když musí člověk žít s těžkou nemocí. Kanadský soud dospěl k jednomyslné shodě. Prohlásil zákaz asistované sebevraždy za neústavní a uložil vládě, aby vytvořila nový zákon, který lékařům umožňuje, aby lidem ke smrti pomáhali.

 

A do třetice poslední jméno a poslední příběh. 

Jean Dominik Bobby

Skafandr a motýl (francouzsky: Le Scaphandre et le papillo ) je unikátní autobiografický román, který se stal světovým bestselerem. Autor ho totiž „napsal“ prostřednictvím víčka svého levého oka, což byla jediná část těla, kterou mohl komunikovat s okolím. Své nefungující tělo přirovnal proto ke skafandru. Jean-Dominique Bauby byl úspěšný a naprosto zdravý čtyřicátník, šéfredaktor známého módního časopisu Elle, který si užíval života, byl rozvedený, měl tři děti a samozřejmě přítelkyni.

A jednoho dne – psal se  pátek 8. prosince roku 1995 -  se společně se synem Théophilem vydal do divadla. Jeho řidič však v novém voze nezvládl řízení a v dopravní špičce naboural. Baubyho poslední myšlenkou bylo, že musí zrušit rezervaci v divadle. A poté upadl do kómatu. Nikdo nevěděl proč. Nebyla to totiž tak velká srážka. Z Paříže ho poté převezli do soukromého sanatoria, kde ho po mnoha týdnech nakonec probudili, a sdělili mu diagnózu. Bauby se stal obětí syndromu uzamčení, česky vězněm vlastního těla. Oněměl a nebyl schopen pohybu, ke své smůle ale všechno vnímal. Zemřel na zástavu srdce dva dny po vydání své knihy 7.března 1997. Jinými slovy, v tomto stavu, odečteme-li čas v kómatu, strávil Bauby více než rok.

A tady jsem člověk, který nemá absolutně žádnou naději či perspektivu na zlepšení, a je zcela beze zbytku závislý na druhých. Jaký smysl má potom takový život? A je to ještě vůbec život? Pro mě tedy nikoliv. Uvědomte si, že i kdybyste se v roli dotyčného rozhodli pro rychlou sebevraždu, nemáte absolutně šanci ji provést. Víčkem levého oka se prostě nezabijete. V této souvislosti se mi vybavují slova doktora Karla Cvachovce : „Moderní medicína pokročila natolik, že se nám i dříve beznadějné případy daří resuscitovat a tyto lidi zachránit. A potom je napojíme na přístroje, a tak zůstanou do konce života. Ale s životem to nemá nic společného…“ 

Stejně tak hovoří i profesor Jiří Zlatuška, někdejší rektor Masarykovy university a poslanec, jenž stál za zákonem o důstojné smrti, který by v Česku euthanasii legalizoval. Zde jsou jeho slova :  „V dnešní době došlo k výraznému posunu toho, co dokáže věda udělat, aby udržela při životě tělesnou schránku. Jenomže něco jiného je přežívání a něco jiného skutečný život. Je proto třeba nechat člověka, aby se sám rozhodl, čím chce, a čím už nechce procházet.

Existují lidé, kteří mají pocit, že musejí zvládnout jakousi poslední zkoušku. Můžeme je obdivovat anebo s nimi soucítit. Ale nikoho bychom neměli nutit k tomu, aby něco takového přestál, když nechce. Samozřejmě je třeba ověřit, že přání zemřít není jen chvilková slabost nebo jiná anomálie v náhledu na životní situaci. Občas se objevují argumenty, že lékař má především pomáhat lidem, ne jim ubližovat. Cožpak zbavit trpícího strachu z nedůstojného umírání není pomoc? Kdyby měli lékaři dodržovat doslova Hippokratovu přísahu, tak by nesměli dělat ani potraty. I s těmi jsme se časem vyrovnali. Lidé si obvykle utrpení spojují s nějakým nádorem nebo jinou konkrétní nemocí. Ale velké soužení může způsobovat i běžné chřadnutí. Podle odborných posudků může zákon o eutanazii paradoxně život některých trpících prodloužit. Pokud vědí, že jim ve chvíli nejvyšší nouze někdo pomůže, klidněji snášejí bolest.“ To říká Jiří Zlatuška.

Kolega a lékař Milan Brázdil k tomu přidává vlastní zkušenost. „Jako lékař letecké záchranné služby jsem viděl hodně utrpení. Ohledal jsem za 25 let dva a půl tisíce mrtvých. Viděl jsem v očích některých lidí, kterým selhávaly životní funkce, že trpí a o život už nestojí. Ne všichni, ale mnozí z nich. Není to jen o bolesti. Souvisí to i s lidskou důstojností. Co je to za život, nehybně ležet na posteli a půl roku či rok čekat, kdy to přijde?“ Ptá se dle mého soudu zcela logicky a oprávněně Milan Brázdil a pokračuje: „Jsem přesvědčen, že tou nejvyšší autoritou, která by měla rozhodnout, zda má smysl v životě pokračovat, je člověk samotný.“ Myslím, že k tomu není nutné cokoliv dodávat.

 

Navrhovatelé onoho zákona o důstojné smrti, který byl vypracován dle belgického vzoru, by si pak ovšem měli rozmyslet, zda opravdu chtějí zlegalizovat rovnocenně jak aktivní eutanázii, tak asistovanou sebevraždu. Pokud ano, pak volbu musejí ponechat na pacientovi. Nelze přece v jednom z ustanovení naznačit, že lékař má vést nemocného spíše k asistované sebevraždě, a teprve na druhém místě k eutanázii (lékař musí mít povinnost zcela pravdivě informovat o všech alternativách) - vč. "komfortní" paliativní péče.

Musí však zůstat nestranný a pacienta neovlivňovat. Můžeme vzít v potaz už zmiňovaný zahraniční vzor: a) aktivní eutanázie, b) asistovaná sebevražda. S tím, že pacient si zajistí dodatečnou pomoc lékaře při komplikacích (smrtící pilulka někdy reaguje hůře s ohledem na nemoc, duševní stav, užívání jiných léků aj.). Ale existuje ještě varianta c) asistovaná sebevražda, kdy pacient už dopředu počítá s možnými komplikacemi při umírání, ale přesto nevyžaduje asistenci lékaře. Volba zkrátka musí zůstat pochopitelně jen a jen na pacientovi.

Otázkou ovšem je, co s tímto návrhem do budoucna vlastně bude. Zatím totiž vše nasvědčuje tomu, že bohužel upadne v zapomnění jako všechny ty předešlé. Ale nemusel by. Protože jeho překladatel Jiří Zlatuška získal podporu některých kolegů napříč politickým spektrem. Je tedy šance, že se některý z nich, jenž obhájil svůj mandát i na toto volební období (Jiří Zlatuška už nekandidoval), pokusí zákon znovu nastolit, vyvolat onu seriózní odbornou i celospolečenskou debatu a prosadit tento zákon do českého právního řádu, byť s určitými úpravami.

Co je vlastně onou hodnotou, jež stojí nade vším ostatním. Pro mě jednoznačně svoboda rozhodnutí. Pro někoho jiného je to zase život sám, život jako dar, který (a to je často názor lidí věřících) nemáme právo násilně ukončit. Jenomže, když se nad tím trochu hlouběji zamyslíte, tak v podstatě každé ukončení života je určitým způsobem násilné. Co to je přirozený konec života? Jak byste ho definovali? Je to infarkt v pětapadesáti, leukémie v šedesáti nebo cévní příhoda v sedmdesáti? A nebo skok z mostu ve čtyřiceti? A co nevyléčitelná rakovina plic po čtyřiceti letech každodenní inhalace dvou krabiček cigaret, to je také přirozená smrt? Ale kdepak. Že jste si přivodili takovouto nemoc takovýmto způsobem, to je přece jen a jen vaše vlastní odpovědnost a vaše privátní rozhodnutí!

Každý z nás má zkrátka právo svobodně se rozhodnout. Nejde tedy o přirozené nebo nepřirozené, nýbrž o chtěné či nechtěné. Jestliže z nějakého důvodu usoudím, že už jsem ve svém životě dospěl do tak beznadějného bodu, který mi navíc přináší i fyzické utrpení a nechci takovouto existenci dále protahovat, není to nic víc, ale také nic míň, než moje definitivní volba, a měl bych mít, respektive morálně jednoznačně mám, právo toto rozhodnutí také realizovat.

Zatímco opět úplně jiný člověk se přesně v téže situaci zachová zcela antagonisticky, protože pro něj těch pár měsíců či let onoho utrpení má svou specifickou hodnotu, kterou zná jen on sám. Euthanasie rovná se pro něj sebevražda, kdy rozhodujeme o věci nesvěřené, jíž může rozsoudit pouze Bůh, osud, náhoda či sama příroda. A nebo – a to není žádná ostuda (a právě těmto lidem je institut aktivní euthanasie či asistované sebevraždy obzvláště určen) – nemá prostě odvahu případně už ani možnost svévolnou sebevraždu spáchat.

Málo známým faktem je, že ministr zdravotnictví Leoš Heger skutečně inicioval diskusi na téma euthanasie, a dokázal do českého práva prosadit alespoň takzvaný zákon splněného přání, který platí už od roku 2011. Řekněme spíš, pokojně odejít.

Princip spočívá v tom, že stejně tak, jako sepisujete u právníka či u notáře svou poslední vůli, můžete zde rovněž sepsat i dokument, který přesně vymezí, jak s vámi mají lékaři nakládat v případě ochrnutí, kómatu, ale i smrtelné choroby, kdy jste nepohybliví, nesoběstační nebo nemůžete už ani komunikovat se světem.

Vypadá to velmi jednoduše až idylicky, nicméně tato právní úprava je u nás respektována skutečně minimálně (přestože je sepsána de lege artis.)

Česká lékařská komora totiž považuje tuto normu za právně spornou a doporučila lékařům, aby se jí neřídili, protože by pak mohli stanout před soudem jako pachatelé či spolupachatelé vraždy. A většina se tím doporučením opravdu řídí.

Když jsem o tom před několika měsíci diskutoval se samotným Leošem Hegerem, tvrdil mi (a já věřím, že upřímně), že o ničem podobném nic neví. „Každopádně v takových případech“, pokračoval Heger “má pacient právo si stěžovat nebo se rovnou soudit.“ Ta věta je vtipem sama o sobě.“ Právě pro případy, kdy nemůžete vůbec nic a často ani mluvit, je totiž tato právní úprava určena.

Ovšem zcela dle zákona může také lékař takovýto postup, který jste přitom třeba několik let předtím, odmítnout, s odvoláním na vlastní svědomí.      

Kdyby ale měli lékaři uvažovat tímto způsobem, pak by například nemohli vykonat ani jedinou interrupci! Pročpak se tedy interrupce u nás provádějí zcela běžně?

A dovolte mi i kacířskou otázku: Není náhodou interrupce z hlediska morálního či etického podstatně horším aktem, než euthanasie?

Vždyť v tomto případě vlastně nerozhodujeme o svém životě, ale ukončujeme život někoho jiného. Samozřejmě je k diskusi, kdy se plod stává člověkem, ale podstata, entita daného problému se tím přece nemění. Díváme se s despektem na Poláky, kteří mají potraty zákonem přísně zapovězené (jako země praktikujících křesťanů), a polské ženy tak často jezdí za interrupcí do Německa, Dánska nebo k nám.

V tom je tedy Česko pokroková země. Ovšem pokud jde o euthanasii, za tou musíme cestovat i my. No není to absurdní?

Stejně tak, jako samotný název nebo přesněji termín oněch dvou druhů euthanasie (jež jsou ve zmiňovaných státech legální):

Už pojem či „terminus technicus“ - aktivní nebo asistovaná sebevražda - totiž není absolutně relevantní. Naznačuje zcela jasně, že jde o jakýsi urputný boj mezi lékařem a pacientem. Boj na život a na smrt. Žádné smíření, důstojná smrt, ukončení velkého utrpení…atd. Ano, máte pravdu, je to možná pouhá sémantika, nicméně v tomto případě může znamenat mnohem víc, než, než jsme si ochotni připustit.

Jde totiž o to, jak bude společnost do budoucna euthanasii vnímat. A na tom se podílí mnoho faktorů názvem počínaje. Jde o to, aby s sebou ten termín přinášel kladné emoce a aby skutečně vystihoval to, co euthanasie doopravdy obnáší.

Jen si představte, jak by se změnil celospolečenský pohled na jinak dlouhodobě tolerovanou interrupci, kdyby se namísto tohoto slova zavedl například termín „asistovaná vražda dítěte“, který by byl (tak, jak je tomu v případě euthanasie ve Švýcarsku či v Belgii) oficiálně zakomponován i v legislativě.

Ani aktivní ani asistovaná euthanasie zkrátka není aktem nějakého násilného vraždění, ale ani  sebevraždění.

Jde přece „jen“ o důstojné ukončení lidského života, důstojný odchod z tohoto světa.

Nelze samozřejmě zredukovat závěr lidského života pouze na problém eutanázie. Ta eutanázie často považována za projev vrcholné humanity, která koresponduje s absurdním pojetím, se totiž zdá být elegantní a efektivní metodou řešení, ale někdy pouze na první pohled.

Rizika spojená se zneužitím jsou značná a vysoká. Z práva na život a z práva na právo nelže totiž dovodit právo na smrt, tvrdí někteří odborníci. A jsme opět u etického a právně – filosofického úhlu pohledu, který lze rozvíjet v podstatě infinitivně.

Dle mého soudu se celá ta věc neustále zbytečně komplikuje. Nebavíme se přece o skoku z desátého patra nebo o hromadném útoku lékařů na dotyčného nešťastníka.

Například Marek Benda k euthanasii říká: „Jsem zásadně proti, neboť život je dar. A přijmu-li tedy onen postoj, že každý si může o své smrti rozhodnout sám, pak tedy dobrá, ale ať s tím neobtěžuje společnost, ať nechce po společnosti, aby mu v tom pomáhala. Konečně i utrpení může být velmi cenné.

Přiznám se, že tento postoj mě doslova děsí. Pokud se k tomu stát postaví takto, výrazně přibude sebevražd, často i neúspěšných, jež způsobí další utrpení, ale my se budeme dál pokrytecky tvářit, že se vlastně vůbec nic neděje, hlavně, když si v tom nenamočíme prsty. A cenné utrpení? Zkuste to vysvětlit člověku, který se děsí každé další minuty toho, čemu kdysi říkal život…

Jde přece „jen“ o důstojné ukončení lidského života, důstojný odchod z tohoto světa, pokud si ho pacient přeje. Jak říká profesor Pavel Pafko, svobodné rozhodnutí člověka je tou nejvyšší hodnotou.